Gong a kytarové svíčky, na scénu vcházejí Depeche Mode, bez Corbijnovy choreografie a výtvarné tmy, je tu jen sám Gahan a směje se. Vůbec není jasné proč. Protože to není Gahan. Stojí tu Michael Stipe a říká: sice už nemám žádnou kapelu, ale k životu potřebuju ještě méně, umím všechno sám. Jenže tahle pyšná vyjádření spíš odpovídají jinému umělci v pokročilejším věku, Stevenu Patrickovi z The Smiths. Dost přirovnání, když je někdo ovlivněný, neznamená to, že není originál. Karol Mikloš nejdříve vydal manšestrově kytarovou, tzv. ostrovní nahrávku, aby si pak vyzkoušel důslednější práci s elektronikou, a tak se psalo, že koketuje s drum’n’bassem. Na třetí desce The Past of the Future, která už vyšla na Deadred (další kooperace s „pražským“ Starcasticem), došlo k syntéze, jen elektronika se rozpustila do rozpustilých, atmosférických a funkčních podkresů, stále pop-rocková muzika s vedoucí kytarou je svěží jako obloha na talíři, jako obloha za stmívání. Veselé a optimistické písničky střídají zádumčivější kusy, které se nebojí stavět na temném smyčci, hřmotném pianu, triphopové rytmice a ruchovém podloží. Písně jsou jako noc a den a vždycky se rozjasní, aby mohl vejít král, „slovenský Morissey“, nadávky nejsou pohádky a Mikloš má pořád náskok, protože umí i slajdovou kytaru. Zajímavý hlasový rejstřík, hitovky i citová zákoutí, převládající new wave feeling má moderní bundu a empatie nemusí znamenat emotivní podpásovky. Hymny, nevtíravé popíky i experimentálnější skladby, vyrovnaná sestava. Ale jestli hledáte vrchol, čeká až tady: Life Is a Full Time Job. Komplexní vyznání.